Čas trollů II.
22. 6. 2014
Kapitola II.- Svědomité zlo vždycky loví trolly samo
"Brzy narazíme na správce tohoto místa. Nevím kde je, nevím kdo to je, ale tahle krajina není přirozená, takže nějakého správce mít musí. Většinou to bývají zlomené, cynické a sadistické bytosti, takže pozor. Ovšem, ať natrefíme klidně na tak krvežíznivého čaroděje, jakého si jen umíš představit- věz, že já jsem krvežíznivější. V mé mysli už ho dávno násilím nutím přemístit nás zpět."
"Ty hodně věcí děláš ,ve své mysli´, že?" ptala jsem se, zatímco jsme šli.
"Tam mi patří svět. Neměj však strach, brzy bude pod mou nadvládou i realita. Mám své plány, své metody, svou moc, své ambice, svou genialitu a ostatně, jsem na to ten správný druh šílence." prohlásil zle.
Ano, to má pravdu. Rozhodně nepůsobí jako spořádaná bytost- kdo taky mluví pořád dokola jen o svých plánech na světovládu? Možná je šílenec. Ale vím jistě, že bez něj se nedostanu domů a nikdy se neomluvím císaři za to, jak jsem selhala. K čertu, možná to nedokážu ani s ním. Jenže, stejně bych se musela vyhnout své popravě- dokonce snad i dvěma popravám, podle toho, jak moc bude Aaron naštvaný.
Aaron Star je vůdcem armády a státu stejně jen tak na oko. Užívá si prestiže, ale za nitky tahá jeho manželka, podobně milého ražení, jako Alezallen. Docela se jí bojím, jenže já se taky bojím každého a všeho. Nejraději bych si sama sobě nafackovala- taková ustrašenost by měla být trestná.
Armáda Starlandie se vždycky dělila na osmnáct praporů. Já velím čtvrtému, což je celkem dobrá pozice, když si vezmeme, že se řadíme od nejlepšího po nejhorší- od jedničky, po dvanáctku. Ano, jistě se ptáte, kam jsme teda strčili těch šest zbývajících legií. Nikdo to neví. Třináctá, čtrnáctá, patnáctá, šestnáctá, sedmnáctá a osmnáctá armáda Říše Starových bylo vesmírné letectvo, které napřed nepřátelské lodě rozprášily skoro na náhradní součástky, cestou zpět z té slavné bitvy se císaři povedlo zadat jim špatné souřadnice a celá flotila byla rázem fuč.
Když mě z Wala-Iby, ostrova, kde jsem se narodila (obývaného velice svérázným národem), poslali na pár zkušeností na kontinent, vstoupit do armády bylo první, co mne napadlo. Asi je to divné, pro takové ustrašené kuře, jako jsem já, by se určitě hodila nějaká mírumilovnější práce, která by zahrnovala kytičky, štěňátka nebo oboje, ale...s mým výcvikem a troufnu si říct, že i dovedností v ohánění se mečem byla vojenská uniforma logickou volbou.
Zrovna teď jsem u sebe měla dvě zbraně. Kvalitní, spolehlivý meč z lehkého bakalu. Starodávná práce starých ryolií z Ryolie. Na to ostří jsem hrdá. To druhé je jen záložní. Od té doby, co se vyhlásilo, že generál musí nosit dva meče, aby z něj šel větší strach, si každý v našem vojsku shání druhou zbraň- a protože je nepravděpodobné, že by nám kdy byla k užitku, hledáme nízké ceny po lidových bazarech.
"Moc nemluvíš. Lidé, kteří málo mluví, jsou podezřelí...jsou hrozbou. Respektive, mohou být. Nemyslím si, malá sentimentalistko, že ty bys dokázala jakkoli mne ohrozit, takže to beru zpět." zasyčel na mě černokněžník.
Pořád se na mě zlobí, nebo je tak protivný a povýšený od přírody? Sázela jsem na tu druhou možnost. Jsem v jeho blízkosti ani ne půl hodiny a už ho začínám nenávidět. Když už tak přemýšlím o svém společníkovi, kde jsou ta pouta a vodítko? Proč zrovna to, co mu alespoň trošinku bránilo mě zabít, jako jediné zůstalo v ruinách hradu? Proč jsem tam vlastně nezůstala raději já?
"Není to tím, že bych nerada mluvila. Spíše si my dva nemáme co říct. Chci mluvit, ale ne s tebou." vysvětlila jsem odtažitě.
"Tady se mi povedlo někoho urazit..." smál se zlovolně. Všimla jsem si, že se na mě nedívá s takovou čirou nenávistí, ale spíše trochu fascinovaně a možná, možná při téhle větě i trochu přátelsky, ale to budou mé halucinace.
"Nesnáším tě."
"Nevnímám tě, rozkošná sentimentalistko." zazubil se jako chřestýš, nebo jiný nebezpečný druh hada.
"Kiara. K-I-A-R-A. To není složité jméno, zapamatovat bys si to mohl."
"Ale já si to pamatuji...v mozku génia zla se najde spousta místa pro jména...ale málo chuti oslovovat bytosti takhle nudně. Lepší je jednat s nimi na rovinu- sentimentalistům říkat sentimentalisté." Alezallene, má nenávist k tobě se stupňuje- ale do očí ti to neřeknu, protože se tě bojím.
Ozvalo se zafunění, následováno nějakým skřekem. Asi z dálky. Tedy, doufám.
"Co?!" zeptala jsem se. Vládce zla se pozorně zaposlouchal.
"Troll! Trollové! Juchů, s těmi jsem nebojoval už dlouho."
"A kde?"
"Blízko. To je v pořádku, nejsou to zrovna chytré potvory. Dokážu jich deset proměnit v kámen, aniž by si mě všimli." vychvaloval se až do nebe ten vejtaha.
Copak necítí tu vyschlost vzduchu kolem? Copak necítí, že tady mu budou kouzla na dvě věci? Nebo to cítí, ale myslí si o sobě, že je tak mocný, že to dokáže překonat? Tak či tak, já o tom upřímně pochybuji. Je jedno, že mu možná právem náleží titul nejnebezpečnějšího černokněžníka v okolí- tady určuje pravidla ten, kdo má nejostřejší meč. A to, to jsem v tuhle chvíli jasně já.
Než jsem se s ním stačila na to téma pohádat, změnil směr a pravděpodobně, s temným úsměvem ve tváři, se jen tak vydal tu příšeru najít. Tak. Co by udělal normální, mentálně zdravý člověk? Zamával mu a šel by si po svých. Co udělala Kiara? Připojila se k tomu psychopatovi a z obyčejného skonu jednoho prohnilého čaroděje tak učinila skupinovou sebevraždu. Typické.
"Nemusíš mne následovat, mladá sentimentalistko..."
"Nikdo nechodí na lov trollů sám."
"Já obyčejně chodím všude sám..." zavrčel. "Nejsem blbec. Věřím v sebe. Ten troll někde tam je překážka. Mnohem lepší bude, když ho přepadneme my, než aby to bylo naopak. Je jedno, jestli ho zvládneme porazit. Důležité je, že jsme na to šli takticky. To musí uznat i taková vyznavačka dobra, jako jsi ty."
"Já tě nesnáším."
"Nenávist je silný a vášnivý pocit." dobíral si mne prohnaně.
"Stejně tě nesnáším."
Jistě by se o tom se mnou nadále dohadoval, kdybychom nespatřili a hlavně neucítili náš cíl. Chodící hrouda kamení, přibližně ve tvaru člověka, asi třináct stop vysoký, šedivý, asi pět stop široký, prostě jak se patří hnusný troll. Jeho hlava mírně připomínala sloup, obličej mu zastiňoval obří nos. Nevadilo mi, že je "bytost" přede mnou ošklivá- za to nemůže...ale...
S trolly si není radno zahrávat, není doporučeno si o nich dělat iluze. Stvořili je k ničení, k boření staveb a lámání kostí, nejsou dílem přírody. Historie mlčí o tom, kdo přesně poskládal z kamení prvního trolla na světě, ale někdy před deseti tisíci lety se z nich stal fenomén. Každý, kdo chtěl být moderní, musel mít doma alespoň tři trolly. Jenže pak černokněžníci začali přicházet na to, že jejich kamenné výtvory přeci jen k ničemu nejsou a začali se jich zbavovat. Když si k tomu všemu připočtu i ten zápach, celkem chápu proč.
Můj radar na přírodu neblikal. Nevnímal příšeru přede mnou jako bytost. Neviděl na ní nic živého- a to se mi na tom trollovi příčilo nejvíce.
"Jen jeden? Ach jo. Dílo čirého zla musí býti dokonáno a svět brzy pozná mou zákeřnou odplatu! Napřed si ji ale vyzkouším na tomhle nevinném trollovi..." rozhodl se můj společník a lstivě si promnul ruce.
"Nenávidím tě." zasyčela jsem na něj, ale on můj vytříbený argument stejně neposlouchal. Bez jakékoli opatrnosti vykročil tvoru vstříc.
Jakmile si ho hora balvanů všimla, překvapeně na něj vytřeštila malá očka. To nemůže dopadnout dobře...
"Zdravím tě, trolle! Jsem Alezallen Istanský, budoucí král všech světů- nebo možná císař. Ano, ano, ,císař všech světů´ zní lépe. No, abych řekl pravdu, přicházím tě zničit. Proč? Mám příšernou náladu." uklonil se ten BLBEČEK. Teď beztak dodá něco ve smyslu, že všechno kolem něj slouží jeho zlořečeným plánům, nebo něco takového. "Víš, teď na mě zíráš strašně tupě. Za chvíli zaútočíš- a pak tě zabiji. Ale napřed chci abys věděl, že tvá smrt nebude nadarmo- napomůže to mým ďábelským plánům ke zničení světa!" zlověstně se zasmál a dramaticky rozpřáhl ruce. Já to říkala.
"Bum!" prohlásil troll trefně a zvedl ze země něco, o čem jsem si doteď myslela, že je to klacek. Chyba lávky. Meč. Samozřejmě, mistrnou kovářskou prací bych to nenazvala. Možná se tomu nedá říkat ani "práce", natož "kovářská"... mohutný, rezivý, neohrabaný, ale dozajista ostrý odlitek nějakého kovu, přibližně ve tvaru rukojeti a ostří. Ale i přesto! To trollové nedělají, kovat zbraně! Nemají na to potřebnou mozkovou kapacitu! Musel ho vyzbrojit někdo jiný...někdo, kdo nemá absolutní vkus a úsudek na meče.
Hrouda kamení pozvedla ostří vysoko nad hlavu, jako by snad plánovala udeřit jím jako kladivem. Černokněžník, mimochodem pěkně trollovi na ráně, se zlovolně pousmál a ledabyle mávl rukou. Byla jsem si téměř jistá, že se pokouší čarovat. Ovlivňovat proudy magie v éteru, aby dělaly, co on chce. Ovšem, kolem se žádné nenacházely...
Příšera máchla ostřím dolů. V tu chvíli se mi leknutím skoro zastavilo srdce. Alezallen ale stačil uhnout včas. Ve tváři měl ukázkově zklamaný výraz, trochu zmatení a špetku temného vzteku. To chápu. Musí trochu bolet, když zjistíte, že v žádném případě nedokážete přemoct přírodu, vyčarovat magické proudy z ničeho a za chvíli vás rozmáčkne troll.
"Druhý pokus. Připrav se, trolle, tvá poslední hodina nadešla!" zasyčel zlý čaroděj a jak řekl, tak se stalo. Hrouda kamení se opravdu připravila. Zatímco se výstřední pitomeček pokoušel dostat se do meditativního transu (když nejste při vědomí, obecně se traduje, že jsou vaše kouzla mocnější, což je podle mě blbost, ale..), připravila si zbraň tentokrát do bočního úhlu- aby mohla toho neopatrného, egoistického, přehnaně sebevědomého blba pohodlně přeseknout na půl.
Můj nový úhlavní nepřítel se ale zase usmíval, či se přímo zubil a přešel k trollovi blíže. V tu chvíli jsem ucítila slabé, neslyšně vrnící pole magie. Vážně slaboulililinké, ale bylo tam. On to dokázal?! Ale stejně, s takovýmhle políčkem by nezranil ani mouchu.
Tmavovlasý muž znovu elegantně pokynul příšeře na pozdrav. Tedy, vypadalo to tak. Já jsem věděla, že to žádná zdvořilost rozhodně nebyla. Skoro neviditelná, narudlá kouřová zástěna se šířila od něj k hroudě kamení, chystajíc se do trolla narazit, či ho spíše pohltit. To nemůže vyjít...
A taky že to nevyšlo. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli si troll vůbec kouzla všiml...ačkoli za normálních okolností se měl s největší pravděpodobností rozpadnout.
"Bum!" zavelela kupa balvanů a sekla připraveným ostřím. Ne!
Ovšem, ten idiot, co má více štěstí, než rozumu, se opět jen tak tak vyhl. Zbraň ho pouze lehce škrábla do levé paže, nad loktem. Zasyčel bolestí a uskočil ještě alespoň o další dva kroky vzad. Životodárné magické pole okamžitě zmizelo. Tak, pane velký černokněžníku, vaše kouzla zmohla houby, nastupuje můj meč.
Tasila jsem a vykročila vpřed. Naštěstí, troll se stále soustředil na Alezallena, takže jsem měla přístup vlastně volný. Kamenný obr, bakalové ostří. Vyzkoušíme, co je víc.
Bohužel, všiml si mě někdo jiný. Naklonil se na stranu, aby na mě přes hroudu šutrů viděl a já nemusela být zrovna vtělená chytrost, aby mi došlo, co po mně bude chtít.
"Malá sentimentalistko! Kiaro! Podala bys mi nějak nějaký meč?"
"Nesnáším tě." zavrtěla jsem hlavou prostě. Hora kamenní se otočila a chvíli zírala na mě. Čaroděj zvedl ze země malinký, ulomený kus skály a vší silou jej hodil po příšeře, aby na sebe odlákal pozornost. Když se troll otáčí, vždy přeruší přípravy na útok! Nedokáže dělat dvě věci najednou!
"Já ale potřebuji nějakou zbraň!"
"To nic nemění na tom, že tě nenávidím." pokrčila jsem rameny a mrštila po hoře balvanů další křemínek. To tupé se opět dalo na otočku.
"To mě upřímně neudivuje. Ostatně, až ovládnu svět, bude to ještě horší. Nejlepší vládci nebývají populární." odmlčel se. "Haló, trolle, nepřemýšlející horo nerostů, tady jsem, ty tupče!" lákal tvora na svou stranu. Ten se neváhal otočit.
"Co kdybychom na tuhle haldu hornin šli společně? Pokud zůstane nějaká kořist, dám ti dvacet procent. Možná i dvacet pět...to je férová nabídka..."
"Férová na padoucha." odsekla jsem a pobídla příšeru k další otočce.
"No vždyť." rádoby nevinně se pousmál.
"Jenže já nepracuji za peníze. Pracuji jen pro dobré skutky!"
Vládce zla na mě začal ukazovat nějaké posunky a u toho šeptat příliš potichu, než abych ho slyšela. Snažil se mi něco sdělit...něco, co nepříslušelo trollským uším... Ale já neumím odezírat ze rtů a ve znakové řeči se taky zrovna nevyznám... Po chvíli převrátil oči a asi zprávu zjednodušil pro mé chápaní. Ukázal napřed na sebe, pak na mne. My. Poté nakreslil do vzduchu kolečko. Rýsovat kružnice? Zopakoval to. Otáčet se! My bychom měli chodit pořád dokola, to donutí trolla otáčet se přirozeněji! Jen nechápu, co na tom bylo tak tajného... myslíte, že i kdyby ta hora kamení věděla, co máme v úmyslu, že by nám na to neskočila?
Tak či tak, dala jsem se do obcházení. Alezallen pochopil, že to konečně chápu a napodobil mě. Hm, měl pravdu, ta příšera vážně šlapala jako hodinky- a na další mávání tím jejím kovovým odlitkem jí nezbýval čas.
"Ten troll je přece špatnost, takže když ho zničíš, vykonáš tím dobrodiní. Jsem rád, že ti nemusím platit..." všimla jsem si, že si zraněnou paži přitiskl k tělu tak, jako by ji měl v sádrovém obvazu. Asi ho to bolí. Dobře mu tak!
"Já tě tak nesnáším!"
"Pokaždé, když tohle řekneš, je mi hned lépe." poznamenal beze špetky ironie.
"To je jedno. Nenávidím tě!"
"Škoda. Čekal jsem, že mi vyznáš lásku..." provokoval.
"Tobě? Vyznat lásku? Nikdy!" vrčela jsem, nepřestávaje pochodovat. Když k tomu připočteme toho trolla, ne, tohle vážně nemělo chybu.
"Jak předvídatelné, roztomilá sentimentalistko..."
"Ha, ha, ha. My ,sentimentalisté´ náhodou nejsme ani z poloviny tak předvídatelní, jako vy, zlo!" osočila jsem se na něj. Nevím, kde se ve mně najednou vzala ta odvaha, takhle mluvit.
"Od citově založeného člověka můžete očekávat, že se bude chovat tak, jak mu velí city- bude chránit své bližní, statečně se obětovávat, aby spasil úplně cizí lidi a konat podobné blbosti, které jsou pro mě- racionálně uvažujícího zloducha- úplně nepochopitelné." odfrkl si pohrdavě.
"Zato vy, bezcitné zrůdy jste všechny stejné- když zrovna něco neničíte, nebo se to nepokoušíte ovládnout, ješitně tlacháte o tom, jak jste zlí! Já bych taková být nikdy nechtěla!"
"Náhodou, všichni stejní nejsme. Jsou tací, kteří mají styl, pak ti, kteří mají moc a nakonec jsem já, který disponuji obojím! Jednou ovládnu svět, jen tak mimochodem. Nikdy nezažijeme zklamání, bolest zlomeného srdce, odloučení, žal ze smrti jiných, nebo dokonce dětinský strach o cizí bezpečí..." argumentoval dotčeně.
"Jasně! Až naprší a uschne, svět bude tvůj! Nikdy nezažijete radost-"
"-hloupá emoce."
"-nikdy zamilovanost-"
"-k čemu zamilovanost je? Dělá z lidí blbce." namítl. On už blbec stejně dávno je. Mimoto, ten pořád se otáčející troll z nás musí být na nervy.
"Nepřerušuj mě, ničemu nerozumíš! Nikdy nepocítíte něčí blízkost, štěstí z něčí existence...a víš proč se nikdy nebudeš muset o nikoho bát? Protože budeš navždy sám a opuštěný!" nadávala jsem mu, jako kdyby mě snad nečekal podobný osud.
"Vystačím si sám. Nepotřebuji nikoho vedle sebe, vážně nikoho. Až zestárnu, budou mi stačit noviny, klidný domek u velkého jezera, pohodlné křeslo a světovláda." morbidně se zasmál.
"Jak myslíš. Přijdu tě navštívit za osmdesát let. Tedy, pokud se toho dožiješ, což při tvé profesi pochybuji." syčela jsem.
"Už za osmdesát? Jak víš, ryolia mívají tak rychlé regenerační reflexy, že je pro nás fyzické stárnutí absolutně neznámý pojem. A to psychické...no, zkus se mne zeptat za přibližně tisíc let. To už mi bude patřit vesmír a já budu v důchodu."
"Co je důchod bez smíchu vnoučat?"
"Tichý důchod."
"Ty máš rád ticho?" ptala jsem se se zdviženým obočím.
"Ne. Vlastně ho nesnáším. V mé mysli je svět mnohem živějším a hlučnějším místem..." polemizoval. Asi chtěl ještě něco dodat, ale místo toho musel zatnout zuby bolestí. Jeho černý kabát s komicky působícími, modrými knoflíky již dávno chytal rudý nádech od karmínové krve. Holt, trollské zbraně jsou trollské zbraně...nikdy nevíte, jak hluboké zranění vám způsobily, dokud nepadnete.
"Nesnáším tě." sdělila jsem mu.
"Neskoncujeme už s tím trollem? Mým plánům na zničení vesmíru začíná celkem překážet."
"Dobře." souhlasila jsem a výhružně zašermovala ostřím ve vzduchu, aniž bych se zastavila. Nechtěla jsem, aby se hora kamení přestala otáčet. Zastavená příšera- špatná příšera.
"To do něj chceš bodat mečem? Myslíš, že mu to ublíží? Myslíš, že ho to škrábne? Myslíš, že si toho vůbec všimne? Milá, malá sentimentalistko, ten troll je kamenný..."
"Tenhle meč není z oceli. Je z bakalu! Nejkvalitnějšího materiálu na světě- kvalitní slitiny deseti drahých kovů!"
"Nezazpíváš mi ještě k tomu hymnu Starlandie?" vysmíval se mi. Naše země totiž bakal těží. Ve velkém. V současnosti máme dvacet dva velkých dolů, několik set hutnických továren a...jednoduše sotva děláme něco, co se bakalu netýká. Vybírá si to svou daň, samozřejmě. Na ovzduší. Na krajině. Na samotné planetě. Ale Aaron a spol., toho stejně nikdy nenechají, protože to vynáší peníze.
"Bakalový meč probodne i diamant!"
"Ano, ale skol ho na jednu ránu. Musíš. Zraněný troll...to není nic, co by se dalo přežít...kdyby tě zasáhl plnou silou, obávám se, že by z tebe zbyl pouze velký krvavý flek. To ale ještě není tak hrozné! Pak by šel po mně..."
"Je to pomalý, těžkopádný balvan a já-"
"-jsi mladičká skoro-wala-ibanka, s minimální mocí, která se bojí čarovat."
"Nech toho! Nevypadám na to, ale..." zašeptala jsem výhružně. Musím se trošku vejtahovat. Není jiná možnost.
S tradičním bojovým pokřikem jsem se vrhla vpřed. Od trolla mě už dělilo jen několik palců...a špička mého meče s jistými obtížemi opravdu prorazila silnou vrstvu kamení. Cíl zasažen, cíl probodnut! Přímo tam, kde by měl mít žebra. Troll vydal jakýsi neurčitý skřek a neobratně se po mně ohnal. Já rychle vyrvala ostří z rány a včas uskočila. Jakmile se příšera předklonila v chňapavém útoku, sekla jsem znovu. Tentokrát přímo a silněji. Mohutná, kamenná paže s zaduněním dopadla na vyprahlou zem.
"Alespoň částečně rozřezat trolla vyžaduje sílu." uznal Alezallen váhavě.
"...má bojová dovednost dosahuje obvyklých hodnot wrrtstsrrrn, elitních wala-ibanských válečníků. Prošla jsem kompletním výcvikem ve dvou státech, což mi dává znát až stovku úplně odlišných technik souboje. Kromě meče ovládám luk, kuši, oštěp a samozřejmě wala-inu. Není radost mě potkat na bitevním poli." zasyčela jsem na něj.
Vládce zla se zadíval napřed na příšeru, pak se vrátil pohledem zpátky na mě. Třeštil oči hrůzou. Vzhlédla jsem nad sebe. Neviděla jsem nebe, výhled mi totiž zastiňovala obrovská trollí pěst, chystající se mi co chvíli spadnout na hlavu. To bude asi bolet...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář