Kapitola I.
Kapitola I.
Legenda o mlýně
Před dávnými a dávnými časy daly hvězdy vzniknout místu nazývanému Suan May Island. Místu, kde se setkávají světy. Jenže udělaly jednu obrovskou chybu. Propojili ho s planetou Zemí. Lidé ho chtěli osídlit, zotročit. Když plachetnice dostaly se k němu v silném vichru, kolonisté se a dávali vznikat novým stavbám.
Jednou takovou byl i Mlýn, který se po léta, až dodnes, neúnavně točil stále dokola a dokola. Netušili, co vše do něj vložili. Dali mu jméno. Dali mu slova. To zapříčinilo katastrofu, kterou dokáže odvrátit jediná bytost.
Než se k ní však dostaneme, povíme si, kdo dal oné stavbě to kouzlo. Mladý, charismatický kapitán. Ranní slunce mu zářilo do tváře, když byla stavba jednoho dne dokončena. Objal svou malou dcerku a s úsměvem se na mlýn zadíval.
„Dcerko,“ oslovil jí. Zvědavě se na něj podívala zářivě zelenýma očkama. „Toto je místo, kde stojí za to zestárnout i zemřít. Myslím, že vím, jak se bude jmenovat.
„Mlýn smrti?“ nadhodil námořník stojící po jeho druhém boku. Kapitán se však jen usmál.
„Není to příliš morbidní? To jsem zrovna neměl na mysli…“
„Takže Mlýn stárnutí?“ hádal muž nadále s širokým úsměvem, protože si ze svého vůdce pouze utahoval. Kapitán se k jeho úžasu však pouze dobrosrdečně usmál.
„Ne, to ne. Nezapomeň, milý příteli, že jména mají obrovskou váhu. Bude to…“ Ono slavné jméno však nikdy nevyřkl. Jeho hrudník probodnulo ostré kopí. Původní obyvatelstvo- vyvolení magickými jiskrami, aby zaplnili nový svět, uvědomělé bytosti z jiných planet, dokončili svou odplatu za ponižující hry, které s nimi kolonisté hráli. Za to, že ostrov málem zničili. Za jejich chamtivost. Vůdce padl k zemi. Než nadobro odešel, pronesl poslední slova.
„Mlýn stárnutí...“
Bojovalo se dlouhé chvíle. Po spoustě krveprolití zvítězili původní obyvatelé. Morálka kolonistů po pádu kapitána byla oslabena. Nevinní byli ušetřeni. Což ovšem zahrnovalo jedinou bytost. Kapitánovu dceru.
Svět okolo mlýna začínal stárnout. Obyvatelé brzy zemřeli, dříve, než by měli. Z děvčátka se během několika mála let stala dospělá žena. Krajina okolo získávala jiný ráz. Hory se zmenšovaly, řeky vysychaly. Vše pokryl prach, písek a kamení.
Magie světa sílila s příchodem nových a nových bytostí. Vichry sílily, krmeny lidskými válkami a láskou. Začínalo být zřejmé, že mlýn, který vešel do paměti suanů jako Mlýn
stárnutí, se točí stále rychleji. Jeho lopaty již splývaly do jedné. Bylo zřejmé, že s ním není něco v pořádku. Vysílal zvláštní auru, která postupně hltala celý svět…
Proto byl jiskrami zvolen hrdina, jehož jméno znamenalo Mladý. Vůdce kolonistů nevlastní vinou zapříčinil zdaleka největší problém. On věděl, pro co byl zrozen. Věděl, že až nadejde čas, zjeví se znamení. Ale nikdy by netušil, že onen soudný den nadejde tak brzy.
Napřáhl tětivu luku. Zaměřil se na nedaleký terč, vyrobený z uschlé trávy. Šíp vyhledal svůj cíl. Zanořil se kousek od středu. Stejně jako další a další. Mladý muž vyčerpaně dosedl do trávy a musel se ovládat, aby tento nástroj nerozlomil. Dnes mu střelba příliš nešla. Obvykle vysílal šípy mnohem přesněji i rychleji.
Položil se na trávu a pozoroval mraky uhánějící pryč. Bylo časně zrána, ale rozhodně to vypadalo na nádherné počasí. Obloha se barvila do všelijakých odstínu, přes blankytně modrou až po purpurovou, nicméně na tom nebylo nic zvláštního. Vychází slunce. Suanské slunce-jitřenka mnoha tváří.
Náhle se však vzduch začínal třpytit. Lehký vánek z jihu sílil. Mladý muž se postavil a jeho smysly zbystřily. Nezdálo se však, že by toto znamenalo předvěst nějakého nebezpečí. Z nebes se něco snášelo. Hrdina nastavil dlaň a na ní mu dopadlo několik zrníček. Zkoumavě se na ně zadíval, když jejich déšť sílil. Hvězdný prach. Znamení.
Ostatní, ty, jenž celá léta nazýval přáteli, si toho také všímali. Nyní již kapky z hvězd nesílily, ale padaly v takovém množství, že po chvíli pokrývaly všechno. Jako barevný sníh. Každý člen kmene Tribo muda však nepochybně věděl, oč jde. Nadešel čas. Mladý však ještě nebyl připraven. Nebyl by připraven ani zítra. Ale musel se vydat ihned na cestu. Přehodil si luk přes rameno a zamířil ke svým soukmenovcům. V davu přicházejících vyhledal svou rodinu.
"Až nadejde dne, kdy spadne z nebe déšť z hvězd, cesta vyvoleného začne, láska bude ho vést," zašeptal slova, která nesnášel i miloval zároveň. Slýchával je často ve své hlavě, již od narození. Poslednímu verši nerozuměl, protože on neměl žádnou milovanou a svou rodinu bude muset nyní opustit, ale cítil, že je důležitá.
"Sbohem, chlapče. Nechť najdeš věčné štěstí," odpověděla mu postarší náčelnice se smutným úsměvem. Přistoupila k němu a přede všemi ho objala. Mladý muž neudržel slzy. Po této ženě se mu bude také stýskat. Nechtěl jí pustit. Téměř ho vychovávala. Ona to však udělala za něj.
"Neloučíme se snad navždy," pronesla o chvíli později jeho matka a také se s ním loučila objetím. Vyvolený si pomyslel, že to je dost možné, ale nechtěl rušit tento slavný moment. Vyměnil si pár slov i se svým otcem a sourozenci, ostatní členové mu popřáli hodně radosti a úspěchu, ale bylo to vše, co pro něj mohli udělat. Když si nabral trochu zásob do vaku a mával svým přátelům, se slzami stékajícími po tváři, měl nejasný pocit, že dobrodružství to bude větší, než si kdy mohl představovat.
Snažil se sám sebe přesvědčit, že to bude zábava. Že to dokáže. Ale nešlo to. Vždyť ani neušil, kam má jít! Když se na to kdysi ptal oné moudré náčelnice, odpověděla mu, že pokud nezná cestu, má následovat hlas svého srdce. To mu nyní velelo přesný opak než rozum. Podle rozumu by se vydal do velkých měst, ideálně těch, která zná a zkusil zjistit více informací. Podle srdce měl konat přesný opak. Čili jít přesně tam, kde to nezná a kde ho nikdo nečeká. Jediné místo, které však za ta léta se svou divokou povahou neprozkoumal, byly Pastevní pole. Místo, kde žili divocí koně.
Čím více se tam však blížil, tím ho opouštěla odvaha. Jistě, musí následovat své srdce. Jenže tito koně jsou nevyzpytatelní. Nemají jezdce a nechtějí. Opovrhují všemi lidskými bytostmi. A on se chystá vstoupit na jejich teritorium. Toto nemůže skončit jinak než špatně. Ale když o tom uvažoval, alespoň bude jeho smrt rychlejší. On není hrdina. Věděl, že hvězdy vyvolili někoho jiného. Že je to omyl. Když zemře, alespoň pravda vyplave na povrch.
Zhluboka se nadechl a vkročil mezi koně poklidně spásající modravou trávu či plachtící vzduchem. Věděl, že tito létající koně- Laisah Semuové, jak je suané nazývali, jsou překrásní, vždyť i v jeho rodném kmeni jich několik měli, ale tito divocí byli úplně jiní. Hřívu i ohon měli zcuchané, srst rostla do mnohem větší délky a ty barvy! Splývaly s okolní přírodou a přitom byly tak intenzivní, tak překrásné. Suanovi se tajil dech. Nezůstal bez povšimnutí, ale překvapivě na něj neútočili. Pouze si ho zvědavě obcházeli. Bylo mu to zvláštní, ale těšil se, co spatří na druhé straně polí. Tam nikdy nebyl, ani nikoho neslyšel o tom vyprávět.
Čím dále však postupoval, tím více v sobě cítil zvláštní pocit. Jeho rozum se poddal srdci a věděl, že udělal správnou věc. Přesto něco v něm bylo napnuté, jako dnes ráno jeho luk k výstřelu. Již cítil lehkou únavu, ale nezastavoval. Něco mu totiž říkalo, že se blíží cíli. Bylo však podivné, že by se na místo určení, o kterém ani nevěděl, o co se jedná, natož kde se nachází, bylo tak snadné najít. Na prsou ho něco tížilo. Nějaký nejasný pocit. Kdyby se ho nyní někdo zeptal, jak se cítí, odpovědět by nedokázal. Kdo by se ho však ptal, když putuje zcela sám?
Prohlížel si rozličné Laisah Semui, až se mu v paměti spojovali v jednoho. Již nevnímal svět okolo sebe. Jako v nějaké extázi mířil tam, kam ho nohy vedly. Zdálo se, že tyto pláně nikdy neskončí. Na pozornosti však nabyla jediná věc. Přimhouřil oči, aby lépe viděl. Ne, nepletl se.
Opatrně přistupoval k tyrkysově zbarvenému koni s bělostnou hřívou i ocasem. Byl to vskutku přenádherný hřebec, ale vyvoleného nyní více zajímalo to, co stálo u něj a prsty mu to česalo srst. Byl to člověk. Dívka jeho věku. Neznal jí, ale věděl, že ona je něčím více než náhodnou pocestnou, kterou potkal. Obrátila na něj zelené oči, zbarvením podobné kočkovitým šelmám a on uhnul pohledem. Něco ho však nutilo opět vzhlédnout. Nyní neucukl ani jeden. Pozorovali se s kamennou tváří.
"Vítej v Pastevních polích. Co tě sem přivádí?" oslovila ho a elegantně smekla rudým kovbojským kloboukem. Lehce se usmála a v očích se jí přitom spiklenecky lesklo. Mladý muž na ní ještě na okamžik pouze zíral, než se zmohl na slovo.
"Zdravím. Kdybych ti pověděl, co tu pohledávám, stejně bys mi nevěřila. Ty…jsi jezdkyně?"
Převrátila oči. "Ptáš se správně. Ty jsi ten, který by mi neměl věřit. Tobě nikdy neříkali, že tyto pláně jsou pusté? A náhle tu vidíš mě. Samozřejmě, že jsem jezdkyně!"
"Na divokých Laisah Semuech?" žasl.
"Poslyš, to je moc dlouhý příběh. Na někoho totiž čekám. Kromě toho jsi mi ještě neřekl, kam míříš ty."
"Věř mi, že můj příběh je delší." Každou vteřinou s ní si byl jistější, že se nevidí naposledy.
"Takže začneme? Podle tvé chůze to nevypadalo, že spěcháš. A já mám času také dost."
"Nespěchám, máš pravdu. Víš, já vlastně ani nevím, kam jdu. Něco, nebo možná někoho hledám." Přiznal.
"Někoho, koho miluješ?" vyptávala se. Oči jí zářily pobavením, ale bylo vidět, že se neptá jen ze zvědavosti. Tušila, že ona s tím má něco společného.
"Možná," odpověděl popravdě a usadil se, hned vedle koně hrabajícího kopytem do země. Laisah Semuů se nikdy nebál, dokonce ani těch divokých ne. Nebyl jezdec. Vysvětlit si to neuměl, ale bylo tomu tak. "Říkal jsem, že vlastně nevím, co hledám."
Přisedla si. "Tak to máme úplně stejné. Já po tom pátrám celý život. Jak se vůbec jmenuješ?"
Vyvolený věděl, že tato otázka přijde. Obával se jí. Trochu se odsunul, ale dívka ho nenechala. Opět se k němu přisunula. "Je mi líto. Toto ti říct nemohu. Jsem walong. To jsou bytosti, jejichž jméno neznamená pouze nějaký údaj. Je to náš život, náš osud. Když znáš jméno walonga, můžeš pomocí jeho zničit klidně i celý vesmír. Nedostáváme totiž jména od předků, ale dávají je nám samy magické jiskry, myslím hvězdy, podle toho, které označení používáš. Prosím…doufám, že chápeš, že ho tedy neříkám každému na potkání."
"jména mají ohromnou moc," přisvědčila. "Slyšela jsem o vás. Když mi tedy nemůžeš prozradit své jméno- jak ti říkají?"
"Různě. Mé jméno v překladu znamená Mladý, ale většinou mě nazývají chlapcem, vyvoleným či hrdinou…"
Dívka s sebou zřetelně trhla. "Jsi si jistý, že jsi TEN Mladý? Máš nějakou souvislost s Mlýnem stárnutí?"
"Cože?" podivil se.
Zavrtěla hlavou a mladý muž se zamyslel, jestli je ona dívka psychicky stabilní, protože se chovala jako blázen. Po dalších slovech, která vyřkla, o tom neměl pochyby. Samozřejmě, že
byla šílená. "To nic. Zapomeň na to. Jen mě něco napadlo, ale nejspíš jsem se spletla. Omlouvám se. Takže, svého Laisah Semuu nazývám Sisir, to v suanštině znamená…"
"Odvážný. Já umím suansky," dopověděl. "Ale říkala jsi něco o…Mlýnu stárnutí? Víš, chtěl bych ti něco říct. Netuším, jestli to s tím nějak souvisí, ale od narození jsem v hlavě slýchával takový hlas. Říkal zvláštní věty." Dívka se k němu naklonila, aby lépe slyšela. "Až nadejde dne, kdy spadne z nebe déšť z hvězd, cesta vyvoleného začne, láska bude ho vést. A dnes z nebe sněžil hvězdný prach. Myslíš, že by to mohlo mít nějakou souvislost. Nejspíš to je hloupost, já vím. Jen mě to tak napadlo." Uvědomil si totiž, že jí zná teprve několik minut a prozradil jí všechno, co věděl jen jeho kmen a před kýmkoliv jiným to pečlivě tajil. Nepřipadalo mu však, jako by jí potkal teprve před chvílí.
"Říkala jsem si, od čeho jsi tak třpytivý. Máš ten prach všude," zasmála se, ale o okamžik později její tvář zvážněla. "Ty vážně z toho všeho znáš tyto čtyři verše?"
"Ano. Ty snad víš více?"
"Je to celá legenda!" odpověděla. "Pojď, musíme se vydat k Mlýnu stárnutí. Povím ti to cestou!" Neuvěřitelně ladně vyskočila na nohy. Vyvolený se pomalu zvedl a následoval jí.
"Počkej. Ty víš, kde je?"
"Ne," odpověděla s úsměvem. "Ale my ho najdeme. Když jsme našli sami sebe. Bude to legrace, neboj!"
"Vyvolený jsem já," připomněl ji. Dívka se na okamžik zastavila a popadla ho za ruce. Upřeně pozorovala jeho oči, stejně smaragdové jako ty její.
"Ne. Vyvolení jsme oba. Láska ho bude vést." Pustila ho. Následoval jí, nicméně stále myslel na její slova. V jednom okamžiku mu došel alespoň střípek pravdy. Pokud má tato dívka něco společného s jeho poselstvím, pokud se skutečně týká jeho, znamená to, že by měli být spolu? Že by se měli milovat? Už jen ta myšlenka ho děsila, ale na druhou stranu, existuje nějaký důvod pro ne?
