Kapitola 1.
1.
„Dnes bylo zjištěno, že delfíni vymřeli do posledního jedince. Obránci přírody nad tím horečně diskutují. Dohadují se o tom, že někdo schválně nechává vymírat druhy savců,“
V televizi právě seděla postarší světlovláska, která jaksi nevnímala dnešní dobu ani styl.
„Po vymření pumy byla vyhlášená pokuta za lovení šelem. Ohrožení druhové jako například medvědovité šelmy a ploutvonožci jsou přísně hlídaní.“
„Ahoj, Fabio!“ vykřikl mladý ženský hlas.
„Buona giornata, Ninon,“ pronesl Fabionito italsky, a stále upíral pohled na televizi. Nebo možná na tu ženskou.
„Dave is trova Isabella?“ozvala se tentokrát italsky.
„No Isabella, ma la mamma,“ nepříjemně mlaskl a otočil se na svou dceru, která si na botníku sundávala boty.
„My disipace,“ omluvila se, ale zněla podrážděně, že otec s ní takto mluví.
„Dobrá. Co ve škole?“ pronesl zákeřně.
Nina se na něj zakřenila, ale tak, aby si toho nevšiml. Vyloženě mu přála, aby se vrátil do svých mladých dob. Svého otce neměla v lásce. Fabiovi a Isabelle Gwerových se před patnácti lety narodila dívka jménem Ninon. Isabella byla rozená Francouzka, a on zas Ital. Proto jejich dcera uměla už od narození plynně francouzsky a italsky. K tomu si naložila norštinu a světový jazyk angličtinu.
„Chtěla bych tě vidět, jak bys to zvládal ty,“
„Nemůžu za to, že sis na sebe ušila takovou boudu. Koho by zajímalo umění?“ pronesl ironicky.
Její otec byl někdy tak nesnesitelný, že měla chuť mu vrazit. To umění, které ona provozovala, bylo všechno možné. Malovala, zpívala a hrála na kytaru, ale jen pro své potěšení. Nebyla v ničem nadprůměrná, ale bavilo jí to. Navíc mohla být se svými přáteli. Její přátele činila pouze jedna bytost. Matthew. Nosil brýle, a zkoumal vše, co našel.
„Třeba mě,“ ozval se energetický hlas z kuchyně. Máma vyšla na chodbu a zářivě se usmála na svoji dceru. Vypadala jako čilá žena s inteligentníma očima a havraní vlasy jí trčely do všech strany.
„Co jsi dělala?“ přiběhla dívka do obýváku a matka se zaškaredila. Ale poté se upravila. Nebyly si vůbec podobné. Ninon jakoby ani nezapadala do jejich rodiny. Už na pohled vypadala jinak. Tmavé mírně, vlnité vlasy jí sahaly až k pasu. Ale teď se na jejím temeni pohupoval hustý cop. Bystré zelené oči těkaly místo na místo po celém domě. Řasy jako placáky kmitaly nahoru a dolů, když se cítila nervózně. Rty už od přírody kypěly růžovou, ale takovou, která by nepřitahovala pozornost, nebo rušila příjemný vzhled. Přidávala uklidňující dojem, který stejně dlouho nevydržel. Po své matce sdělila jen to nejlepší a po jejím otci? Doufala, že nic. Často si říkala, proč je matka s takovým opilcem a povalečem. Ale neznala žádného dalšího muže v matčině v životě a ona sama ani nemluvila, jak si žila a tak, musela Fabionovi říkat „otče“.
Celkem často byli oba na sebe naštvaní, ale její matka vždy překazila další nesmyslné hádání a poštěkovaní na sebe. Nin, Ninon, nebo Nina se považovala za trochu dospělou. Taky proto musela celá rodit zůstat v Norsku, protože se nehodlala odstěhovat. V Norsku začínala tvrdá zima, a proto matka rozhodla, že odjedou na jeden týden do tepla. Taky přece byla Francouzka a na zimu i přes dvanáct let nebyla zvyklá. Nin se domnívala, že si vybere Francie, nebo Itálii. Ale to se mýlila. Matka prohlásila, že ještě nikdy nebyla v České Republice, a vždy toužila jí navštívit. Dnešek byl den balení, a proto se musela rozloučit s Matthewem, který málem plakal. Pro sebe znamenali jako sestra a bratr. Sbaleno už měla, ale stejně pomýšlení, že opustí svého přítele, ji rmoutil.
„Už máš zabaleno?“ zeptala se matka, která chtěla vyrazit, co nejdříve.
„Ovšem, že ano,“
„Tak si vynes ven tašky a táta je dá do kufru. Pak vyrazíme do Bohemie,“
„Bohemie?“ zdvihla obočí Nina.
„Někde jsem to slyšela,“ zamumlala matka a vytratila se znovu do kuchyně.
Na to už neodpovídala a sebrala se. Ve svém pokoji měla dva velké kufry. Docela se i těšila. Vzala je do obou rukou a těžce se zakymácela, když v tom jí zazvonil mobil. Upustila své brašny a vylovila mobil. Volal jí Matt.
„Co pak je? Chybím ti, co?“
Z telefonu se ozval zoufalý mužský hlas. „To taky, ale měla bys něco nutně vědět,“
„Povídej,“ vybídla ho.
„Pojď k našemu místu,“
Nestihla říct ani „dobře“ když uslyšela tutaní z mobilu. Chopila se kufru, a nechala je stát vedle auta. Zamířila do parčíku, který od nich nebyl daleko. Právě teď tu bylo spoustu sněhu a málo dětí, které nejspíš někde bobovaly. V parčíku byl mohutný dub, u kterého stál vysoký muž. Poznala ho už na dálku a běžela k němu. Když dorazila, mohutně ho objala a usmála se na něj. Chlapcovi se jen mírně zdvihli koutky. Na nose mu seděly brýle, které zvětšovaly jeho modré oči. Vlasy měl už od narození čistě bílé. Tak jako jeho zuby.
„Co se děje?“ zamračila se dívka a poplácala ho přátelsky po zádech.
„Myslím, že bys to měla vědět, i když mi zakázali ti to říct,“ odpověděl nervózně. Celý se potil. Ano, i v Norsku to jde.
„Kdo?“
„Tvoje matka. Víš, pověděla mi, že odjíždíte do Prahy,“
„To taky ano,“ nevěřícně pokývala hlavou. O co mu šlo?
„Prý tam zůstanete. Prý se stěhujete,“
To pro dívku byla jako facka. Jako úder do její největší slabiny. Zakolísala, ale než se nadál chlapec, aby jí zachytil, vyrazila takovou rychlostí, že by nedokázala zarazit ani muflon. Kamarádka ani nepředpovídala, že by ji mohl lhát. Nikdy to neudělal, tak proč teď? A navíc matka taková byla. Vše před ní tajila a ona byla ta, která nikdy nechtěla odjet pryč. Už jako mála procestovala svět. Celá rodina v Norsku žila. Babička. Babička? Dívka už dorazila ke svému domu a tam vysoká žena rozmlouvala s její matkou. Právě to byla babička, která jakoby měla i oči v zadu na ní zavolala, ať se s ní jde rozloučit. Ale na to Nina neměla ani chuť udělat. Chopila se příležitosti a do obličeje matce vmetla vše, co jí napadlo.
„Co si to dovoluješ? Vždyť já to tady miluju. A proč si mi to sakra ani neřekla? Jsi sprostá lhářka a já se nikam nestěhuju!“
Matka jen udiveně civěla, ale pak se probrala z transu.
„Já jsem musela, holčičko,“ snažila se jí uchlácholit. Ale na to měla myslet dříve.
„Nikam nejedu!“
„Už je to zaplacený!“ vyjela na ní matka.
„No a? Já zůstávám u babičky!“
To konečně Marina, jak se jmenovala její babička, ohlásila o slovo.
„Promiň, zlatíčko, odjíždíme do Estonska, ale klidně můžeš jet s námi. Pouze na dva týdny,“ Poslední větu poslala své dceři, která se zamračila ještě víc.
„No to ani náhodou! Na to ani nemysli,“ rozčilovala se Isabella.
„Bello, nekřič,“ přikázala její matka chladně a ona hned zavřela svou širokou pusu.
Možná, že z trucu. Nebo možná, že to byl osud, který to tak chtěla. A možná, že věděla, že by vzala i Matta, odpověděla své babičce ano.
To její matka nedokázala přenést přes srdce a začala povykovat, až přilákala Fabia, který se na ni posměšně díval z povzdálí. Ale naopak teď věděl, že musí zakročit, nebo jeho dlouhodobá partnerka vybuchne.
„Lásko, uklidni se,“ položil jí dlaň na rameno. Poslechla, ale stále se mračila na obě ženy. Její dcera se vzpřímila a dívala se na ni s hněvem.
Nin vzala své kufry a babička jí s jedním pomohla.
„Vidíš, už mám i sbaleno? Po dvou týdnech se vrátím, matko, a pokud tě tu naleznu, usmíříme se,“ pronesla zle Ninon.
Marina svou dceru objala a odešla s vnučkou do jejího auta. Velká stříbrná Mazda. Uvelebila se na místo vedle řidiče a babička se na ní upřímně usmála.
„Mohla bych sebou vzít i Matta?“
„To je tvůj kluk?“
„Ne, je pro mě jako vlastní bratr, babi,“
„Dobrá, můžeš.“ Ale to, co chtěla nejvíc říct, spolkla.
Ohlédla se za sebe. Matka klečela vedle Fabia a ten jí něco šeptal do ucha. Zamrzelo ji, že musela být tak zlá, ale jinak to nešlo. Musela přece obhájit své práva. Když na tom, tak zamýšlela, ona chtěla udělat něco proti její vůli. Zasloužila si to. Ale...možná se chovala moc dětinsky. Určitě si o tom mohly v klidu promluvit a dohodnout se. No, co, stalo se. Zavrtěla sebou, když zahlédla Matta se svěšenými rameny. Otevřela okénko a zvolala: „Je tu někdo, kdo by chtěl na výlet do Estonska?“
S úsměvem na tváři se chlapec otočil na dívku, která vystrkovala svou milou tvář s auta. Někdo, kdo by se na ně teď díval, usoudil by, že jsou sourozenci.
Držela pevně volant a poslouchala svého přítele.
„Ona si na tebe moc dovolila. Ale neboj se. Ona se vrátí!“
„Ona? Proč jí neříkáš „dcero“?“
„Důvod znáš moc dobře,“ odvětil s nepředstíraným klidem.
„Je to tvoje dcera!“ rozhořčila se Isabella.
„Iso! Ale ona není moje pravá dcera. Není to moje dítě. Nemá mou krev!“
„Ale vychováváš ji už od malička!“
„No a? Nedělej, že ti to teď vadí. Měla si na to myslet dříve,“
Bella se musela uklidnit. Neviděla pořádně na vozovku, oči se jí klížily. Poručila sama sobě poslouchat toho idiota, protože jinou možnost neměla. Co si myslela? Že právě on, muže nahradit její věčnou lásku? Kéž by nezemřel. Kéž by viděl jejích dceru vyrůstat, a mohl jí hladit po vlasech. Tak moc jí chyběl. Chtěla se dívat do jeho krásných hlubokých očí. Kvůli němu se vzdala všeho.
„Posloucháš mě někdy?“
„Promiň,“ zamumlala, a netrpělivě bubnovala do volantu. Proč se nechala přemluvit? Chtěla zůstat doma a běžet za Nin. Jenže ona teď jede s Marinou do Estonska. Nebála se o ni, znala svou matku moc dobře, aby věděla, že je víc než schopná. Ale chyběla jí. Tak moc.
„Dávej pozor!“ křičel vedle ní Fabio.
Ale na to bylo příliš pozdě….
„Už tam budem?“ zeptala se Ninon.
Babička se rozesmála a po chvíli jí podala zprávu. „Ještě pár hodin, my darling,“
Marina žila hodnou chvíli v Anglii.
„Kde budeme bydlet?“ podivil se Matt.
„Přece v hlavním městu Tallinu!“ pronesl děda.
Děda byl upjatý obchodník, který neskrýval svoje břicho. Velké břicho. Zdálo se až divné, že on si našel tak krásnou ženu, jako je babička.
„Ale pojedeme ještě po pár vesnicích,“ dodala Marina a mrkla na Nin.
„Myslíš, že je mamka v pohodě?“ optal se kamarád Nin.
„Určitě.“
Aspoň doufala.
„Klidně můžete spát,“ řekl děda za volantem.
Všichni zmlkli. Děda neúprosně zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, takhle by to nešlo,“
„Co se děje?“ starostlivě se na něj podívala manželka.
„Nic, nic,“ odbyl jí.
Ninon pozorovala krajinu. Už dávno projeli hranicemi a ona měla teď tísnivý pocit, jakoby jí někdo volal. Rozčileně zamrkala, když u auta uviděla běžet vlka. Černošedá srst se napínala a uvolňovala, opakovaně. Žlutýma očima na ní dravě vzhlížel jako na nějakou kořist, ale pak se jeho pohled změnil. Byl takový laskavý a přátelský. A možná se i usmál. Už na ní přišli i halucinace.
„Zastavme v této vesnici,“ požádala babička a nenápadně pokukovala po své vnučce. Vesnice byla jako z nějaké knížky, nebo filmu. Malebné městečko se rozkládalo vedle hustého, zeleného lesa. Domečky s červenými aktovkami a perleťovou barvu se pravidelně jevili před návštěvníkem. Zastavili před hostincem, kde je uvítala mladá žena s prostou bílou halenkou a červenou dlouhou sukni. Čekala na ně. Zavedla je do recepce a ukradla jim babičku. Dostali nejlepší pokoje.
„Děje se něco, Georgino?“ zeptala se Marina ženy s ostře řezanými tvářemi a vystouplými lícemi. Lem sukně byl pomačkaný, ale jinak vypadala uhlazeně. I černé krátké vlasy zplihli nad dávkou tužidla.
„Paní tu byla, a rozkázala nám udržovat v bezpečí vyvolenou, než dorazí,“
„Cože? Už jste ji volali?“
„Ano, je na cestě,“
Marina zaklela. „Georgino, právě si rozbila šťastné dětství,“ podotkla ostře a otočila se na podpatku.
„Ne, ona už není dítě. Musí se to stát a je jedno kdy,“
„Marino!!“
„Co se děje?“ polekaně upřela své medové oči na Matta. Odhodila s tváře své rudé vlasy.
„Unesli Ninon! Takový bohatý chlápek, kterému se zalíbil. Říká se o něm, že se spikl s čarodějnicemi,“
„To jsou báchorky, ale raději zavoláme policií,“
Zašeptala sama k sobě „On obchoduje s Twerogly. Čarodějnice jsou jen výmysly,“
„Co jste říkala?“
„Nic, nic,“
Právě slečna Georgerina houpala na židli v recepci, když vtrhla policie do hostince. Tam na ně čekal děda Ninon, který jim řekl, vše co se stalo. Slečna jen s otevřenou pusou civěla, ale když vešla do místnosti Marina, spadla z židle. Veridisreg na svou družku přimhouřeně zavrčela a přivolala ji.
„Unesl a je to vaše vina,“ vrčela jako pes, vlk nebo jakýkoliv tvor, který to umí dobře.
„Svolám další viridisreginy,“ rozpačitě sklonila hlavu.
„Je nás moc málo! A vy nižší nemáte takovou moc je zničit. Jediná z kruhu jsem tu já. Zavolejte mé dceři! A až přijede paní, řekněte jí, co se stalo!“
„Ano, má paní,“
„Leanedr zemře mou rukou, to slibují!“ zavrčela Marina a přeměnila se ve velkého zlatavého lva.
Georgina ustrašeně uhnula a žalostně zavyla. Předala zprávu svým sestrám.
